Jen tak šťastný
Erich Maria Remarque kdysi řekl:
"Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho."
To je výrok, který se může zdát leckomu obyčejný, ale lety pověřené vztahy v tomto výroku, věřím, vidí spíše něco naopak neobyčejného. A troufla bych si říci i něco zázračného.
Nepotřebovat tomu druhému již nic dokazovat, být sám sebou a jen tak být s tím druhým v souladu. Nemít potřebu druhého měnit, ani se naopak ve všem podřizovat. Být pro druhého důležitý/-důležitou celou svou bytostí, jak jsem, to musí být v každém vztahu krásné a mimořádné.
Zároveň asi víme, že taková chvíle, okamžik nebo stav, který Erich Maria Remarque popisuje, nebývá žádnou samozřejmostí a pokud nejsem zrovna čerstvě zamilovaný a to až po uši, za které vysí jedny obrovské růžové brýle, jde o něco mimořádného, k čemu se člověk obvykle propracovává, až mnohdy strastiplně.
Ne nadarmo se také říká, že hodnotu věcí si skutečně uvědomíme až když je ztrácíme nebo ztratíme.
A tak to někdy hodně bolí, než se dopracujeme ke krásnému vědomí vděčnosti a poklidu duše, která je šťastná, že jen tak je s tím druhým a stačí to.
Mimořádnost takového stavu platí i pro chvíle, kdy jsme si vědomi vzácnosti nejen lidského vztahu, ale také když jsme v souladu s Bohem a jeho stvořením.
Kdy umím poděkovat za každé dobré ráno, vůni čerstvého deště nebo hlas ptáka.
Stejně jako u lidských vztahů, ale ani tento dar nemusí být samozřejmostí a i tady se můžeme dočkat nepřízně počasí nebo přírodních katastrof, nemluvě o nešetrném zásahu lidské ruky, která ten krásný vjem ničí hlukem zaplněných dálnic, smogem, plastovými ostrovy nebo bezohledným světlem nočních podniků.
Je to věčný boj o pochopení biblického návodu, kdy nám byla svěřena příroda do péče (obhospodařování) a lidské svévole i nadřazenosti, která nebere ohled na žádnou zákonitost tohoto světa. (Např. násilné přemisťování jednotlivých druhů zvířat, které nabourávají lokální vyrovnanost a harmonii přírody)
O to více je potom vzácností, když se mohu "obyčejně" projít neposkvrněnou přírodou, skutečně naslouchat zvuku, které patří jen jí a užít si všech vůní čerstvého deště, posečené trávy nebo rozkvetlých keřů.
Být šťastný jen tak, že jsem. A život planety tepe kolem mne i ve mne a je mi dobře.
Apoštol Pavel už na Areopágu řekl - Sk 17, 24 - 29:
24Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli,
25ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.
26On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel.
27Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.
28'Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,' jak to říkají i někteří z vašich básníků: 'Vždyť jsme jeho děti.'
29Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem.
"...Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme.."
a potom chodit jen tak s Bohem jako Henoch, jen tak být v souladu s Bohem, nemít potřebu ho křižovat ani ho považovat za mrtvého, je něco, co přináší naší duši pokoj a klid.
V Matoušově evangeliu je zaznamenáno krásné podobenství, které pronesl Ježíš, jako mnoho dalších, svým učedníkům. Toto připodobňuje Království nebeské hořčičnému zrnku, které je malé a nenápadné. Srovnává semínko i s ostatními, které jsou větší, než je toto semínko hořčice. Když se však zaseje, "je větší než ostaní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."
To krásné a mimořádné, co posléze poskytuje zázemí a ochranu, co je krásné, voňavé a potřebné... Co dává stín i domov, může být z počátku pro náš zrak nepatrné a málo viditelné. Po zasetí se ale objevuje jeho síla a skutečná vzácnost.
Tak jako ve vztahu, ve kterém se mám cítit dobře, musím trpělivě zasévat, zalévat a pečovat, platí to i pro celé boží stvoření, přírodu, vzduch i vodu, ale i pro naši duši, která si má pohovět v tom božím království, "které zde na zemi se začíná a v Bohu své naplnění má".
Řm 1 - nikdo nemá výmluvu
1 Kor 13 Byl jsem jako dítě
Sk 17, 24 - 31 V něm žijeme, pohybujeme se, jsme
Mt 13,31-32 - Království nebeské jako zrno hořčičné