Poslední pesachová večeře

Zelený čtvrtek (latinsky feria quinta hebdomodae sanctae) 

je podle křesťanské tradice pátý den Svatého týdne (počítáno od Květné neděle včetně) a předvečer velikonočního tridua. Křesťané všech denominací si připomínají poslední večeři Ježíše Krista s dvanácti učedníky a ustanovení eucharistie.

Poslední večeře, tradičně připomínána a slavena křesťany na tzv. Zelený čtvrtek, je velmi zvláštní a silný okamžik v celém příběhu Ježíše Krista.

Abychom pochopili hloubku a význam této Večeře, je dobré znát pozadí židovského svátku Pesach, který patří mezi jejich nejstarší svátky, ustanovené Tórou a který učedníci spolu s Ježíšem slavili.

Svátech Pesach připomíná vyjití z otroctví (poroby Egypta) a cestu ke svobodě. Před odchodem z Egypta měli Izraelité pojíst beránka bez vady. Pesachová Večeře - Večeře Páně - je tedy hodem beránka.

Starý i Nový zákon svými podobenstvými a symboly vede čtenáře k pochopení, že tím beránkem jednou bude někdo Bohem poslaný, který se obětuje pro ostatní, aby byli zachráněni (všemi způsoby). 

 Beránek bez vady se také tradičně obětoval Hospodinu za hříchy všeho lidu.

 
A najednou tu stojí Ježíš a učedníci by si měli pospojovat všechny souvislosti a vidět před sebou toho, který tu s nimi sice v tuto chvíli hoduje a slaví svátek Pesach, ale zároveň 

říká: "Toto jest mé tělo, které se vydává za vás" - a pozvedá chléb. Po té bere do ruky kalich a říká: "Toto je má krev, která se za vás vylévá." 

A že toto všechno není jen tak a že by jim mělo něco v tuto chvíli jaksi dojít.

V tom, aby se někdo vyznal a chápal... Co tím chce básník říci?
Proč má být tato nekvašená placka jeho tělo a víno v kalichu jeho krví?

Ježíš často mluvil v podobenstvích, ale tohle už chce pořádnou dávku představivosti a chápavosti.

Vnímám tento čas jako zvláštně prodchnutý určitým klidem - Ježíš se s učedníky setkává při tradiční Pesachové Večeři. Svátku, který promlouvá velkou nadějí a povzbuzením.

Zároveň je v tomto okamžiku i Ježíšovo pevné a promodlené rozhodnutí se vydat na nejtěžší cestu lidského života. 

Pro nás, kteří jsme nyní již pozorovateli z budoucnosti a příběh známe až do konce, můžeme na celou atmosféru kolem pesachového stolu nahlížet s větším nadhledem a porozuměním.

Učedníci byli s Ježíšem a to by mohlo stačit. Jenže najednou mluví o odchodu a učedníci, každý po svém, reagují velmi citlivě a samozřejmě chtějí Ježíši v jeho úmyslu zabránit.

Jenže v tom to právě je. 

Ježíš měl světu ukázat, že Bůh si nežádá oběti a on jednou provždy má být tou poslední - smírčí.

Ukřižován zde nemá být pouze člověk, ale i Bůh sám. 

On jejich učitel a mistr, kterého ctili a dělali, co po nich chtěl.

Ježíši už moc času nezbývalo. 

Mohl tento svůj čas využít jakkoli. 

Každý bychom si teď jistě uměli představit spoustu činností, které by se daly uskutečnit, kdybychom věděli, že už nám mnoho času v životě nezbývá.

Já bych teď mohla mluvit hodiny :-)

Co byste chtěli dělat nebo s kým byste chtěli strávit čas, kdyby vám už moc času nezbývalo?

Určitě vždy dojdeme k tomu, že být s těmi nejbližšími, je to pro nás nejdůležitější.

Pokud bychom chtěli svůj život uzavřít smysluplně a zanechat nějaký odkaz, co by to bylo?

Tedy předpokládám, že pokud vím, 

Pospojoval minulost a proroctví se současností a promlouval do budoucnosti. Pesachová Večeře měla odkrýt jeho postavu jako Mesiáše, který se obětuje.
Svůj čas během Večeře - beránka! - využívá k tomu, aby u každého poklekl a umyl mu nohy.
Ukázal učedníkům jak se máme nejen jeden k druhému chovat, ale také to, jak se má ke svým lidem chovat pán.

V dnešním světě např. politik, prezident, šéf.. nejen řídit a vést, starat se o praktické zajištění, ale umět každého člověka pochopit až do hloubky srdce a toto poznání se děje v okamžiku, kdy se přestanu povyšovat, ale snížím se ke každému až k jeho nohám a omyju je.

To je jedno z důležitých sdělení učedníkům, které Ježíš před svou smrtí ještě předává.

Bez schopnosti se přiblížit člověku, ho nikdy nemohu pochopi, pochopit jeho trápení a radosti, jeho myšlení ...

Když mluvím s dětmi, většinou si k nim sedám nebo se alespoň skloním. Snažím se dostat do jejich výšky, aby neměly pocit, že s nimi mluvím z pozice autority. Někdy je výška a pevné postavení nutné. Autoritou v určitém slova smyslu stále jako rodiče či dospělí vůči dětem jsme. Nicméně jejich mysl a tok myšlenek lze pochopi jen tehdy, když se do tohoto jejich toku také dostaneme a to nejde bez toho, aniž bychom se na chvilku nezmenšili. :-)