Studna v poušti

"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu." 

Antonie de Saint - Exupéry

10 Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou."

• 11 Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?

• 12 Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda."

• 13 Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.

• 14 Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." Jan 4, 10 - 14

Ve sklepě jsem našla obraz.

Obraz měří na délku přes tři metry, tak jsem se mohla opravdu dokonale zahledět.

Motiv mne vcucl do sebe, k čemuž pomohlo i přítmí zaprášeného sklepa a krása motivu neztratila na kouzlu ani přes to, že starý rám byl povlečen plísní a na obraze se zabydleli pavouci se svými lepkavými pavučinami.

Na obraze je znázorněn Ježíš s ženou u studny.

Tento motiv nebývá tak častý. Je to škoda.

Ježíš u studny... Studna. Setkání s Ježíšem u studny...

Je to tak silné

Hned v úvodu jsme si připoměli slova Antonyho de S. Exuperyho, že:

"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu."

I tento odkaz myslím Ježíš dává svým učedníkům a všem, kdo hledají a touží, kdo opravdu žízní a neodpočinou si, než se alespoň trochu nenapijí, nesvlaží své rty v pramenu živé vody, který ukrývá poušť tohoto světa.

"Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět..." "Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce. "Poušť je krásná...," dodal. A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp... Nevidíme nic... Neslyšíme nic... A přece něco září v tichu... "Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu...," řekl malý princ.

Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu.

Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství... "Ano," řekl jsem malému princi, "ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!"

Dej mi napít

Janovo evangelium (na rozdíl od synoptických evangelií) často popisuje jednotlivá setkání Ježíše s lidmi, s konkrétními jedinci, u kterých můžeme blíže sledovat, jak Ježíšova slova nejprve pro svou víceznačnost matou, ale každému s otevřeným srdcem posléze zarezonují a probudí nové rozměry.

Stalo se tak i při setkání se Samřskou ženou u studny. A to by to nebyl Ježíš, aby i toto setkání nebylo výjímečné nejen svou zvěstí, ale i rozporem tehdejších zvyklostí. V tomto případě s ohledem na dobový pohled na ženu a také k dávnému nepřátelství mezi Židy a Samařany, kteří se mezi sebou pokud možno nestýkali.

A Ježíš začíná setkání slovy "dej mi napít"  V rozhovoru přicházejí na slova, která v ženě vzbudí touhu po životodárném prameni vody, o kterém ji Ježíš říká a stejnými slovy celý rozhovor ukončuje a žádá také, aby ji dal napít: "Dej mi napít".. té vody...

Verš 14 vyjadřuje napití, a tedy utišení žízně, jednou provždy a používá se zde výrazu "Boží dar", jedná se tedy o dar, který má původ v Bohu.

Žena, která přišla ke studni, aby jako obvykla nabrala vodu pro sebe a své blízké, se setkává s Ježíšem a novým pramenem, který opět ukazuje celou poušť ve své nádheře právě oním drahocenným pokladem, který v sobě ukrývá.

Nachází se v životě člověka, v Bohu, ale i v jeho nitru, v nitru člověka, odkud může vyvěrat.

Opět tu Ježíš poukazuje na výjimečnost každého člověka, a ač se tato žena ukázala jako ta, která nejedná zrovna dvakrát mravně, Ježíš ji nic nevyčítá ani ji nekárá. Je tím, který ji poodhaluje její vlastní nitro (možná i tím, že naprosto přesně ví, co je zač, s kolika muži se stýká) a ukazuje jí cestu do sebe sama a k prameni věčného života.

Vlastně mi to trochu připomíná i rozmluvu Ježíše s Nikodémem, který za Ježíšem přišel v noci a snažil se získat informace o božím království. Tak rád by tuto cestu pochopil a měl na dosah ruky. Tehdy Ježíš mluvil s Nikodémem o Duchu, který vane jako vítr kam chce. Říkal:

" ... jeho hlas slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha."

Těžko říci, zda z toho byl Nikodém tehdy moudřejší, zvláště když Ježíš mluvil i o jistém znovuzrození. Ale tajemství tehdejší noci se dotklo jeho srdce a Nikodemém poznal, že jsou i věci skryté a neviditelné, které jsou součástí našeho života stejně, jako ty, co vidíme a můžeme si denně ohmatat a zakusit fyzicky - se všemi rozkošemi, ale i trápeními.

pramenem vyvěrajícímu k životu věčnému

Studna se i v časech starého Izraele stává symbolem setkání a života. Místem, kde se poutníci i jejich stáda mohou napojit a někdy se i setkat s jinými poutníky, kteří stejně prahnou po doušku čiré vody.

Všichni bez rozdílu mají tutéž potřebu.

Tak se služebník Abrahamův u studny setkal s budoucí ženou pro Izáka. S Rebekou.

Rebeka dala tehdy u studny napít služebníku stárnoucího Abraháma, který ho vyslal do své rodné země pro nevěstu pro svého syna Izáka. (Ta měla s Izákem syny Jákoba a Ezaua.)

(Rebeka měla bratra Lábana, ten dcery Ráchel a Leu, které se staly posléze manželkami svého bratrance Jákoba)

Později se takto u studny setkala Ráchel s Jákobem.

"Vodu neoceníme, dokud nám nevyschne studna a to platí o všem v životě."

- Benjamin Franklin

"Jeden vykope studnu - tisíce z ní pijí tisíc let." - Čínské přísloví

"Protože jsem poznal trýzeň žíznivé touhy, chtěl bych vykopat studnu, z níž by mohli pít i jiní." - Ernest Thompson Seton

"Jaký je smysl Ježíšových slov, o čem vypovídají naše žízně, k čemu odkazují naše touhy a kdy se spokojí naše neklidné srdce?" 

Snad dostatečně odpověděl Ježíš samařské ženě a tím i nám.

"Skutečná láska se nikdy nevyčerpá. Čím více dáváš, tím více ti zbývá. A když se obrátíš k té pravé studni, bude tím štědřejší, čím více z ní budeš brát." 

- Antoine de Saint-Exupéry, kniha Citadela

Slovo se stává studnou života

Hluboko, v hloubi ukrytá.... život uprostřed nehostinné krajiny pouště, vyprahlé, bez známek života...

" Bylo to u města Sychar, nedaleko pole Josefova, ta studně byla Jákobova, na Ježíše padla únava, usedl u studny, bylo kolem poledne... Když jí Ježíš sám nabídne živou vodu, vodu života ...  "

Závěr:

Celý náš život, se všemi krásami ale i těžkostmi a ranami, je nádhernou krajinou, někdy však i pouští, která se zprvu může zdát neúprosná, ale jednou můžeme poznat její podmanivost a najít studnu s vodou, která se podle slov Ježíšových může stát pramenem v nás vyvěrajícím k věčnému životu.