Teritorium

Marnotratný syn Lk 15, 11- 32

Každý máme své teritorium, které si hájíme a bráníme, ve kterém se cítíme svobodní a bezpeční.

Jde o teritorium vnější i vnitřní. Fyzické i duševní či duchovní.

Podle psychologie potřebuje každý člověk jistý autonomní prostor, do kterého vpouští bezpečně jen ty nejbližší a ještě každý, koho vpouštíme "dovnitř", nemusí mít od nás stejnou vzdálnost. Někoho obejmeme, jiného pustíme k sobě jen na metr od sebe. Někoho pozveme k sobě domů nebo s ním půjdeme na sklenku vína či večeři, jiného do svého soukromí nevpustíme.

Náš prostor je prostorem bezpečí, patří jen nám a dává nám svobodu.

Potom je prostor, který sdílíme. Je to teritorium, které je společné s někým dalším. Počínaje domovem a rodinou, přes společnou zahradu se sousedy, hospodu, kavárnu nebo divadlo či veřejnou dopravu.

Jak jiné je to, když sedíte sami nebo s blízkým ve svém pohodlném autě a po prázdné cestě jedete kamsi k obzoru, svobodně bez závazků ani povinností. Zabezpečeni a bez starostí.

(Zde si představuji takovou tu nekonečnou cestu západní Ameriky, .. nejlegendárnější road trip  na jihozápadě Ameriky. Nádherná cesta z Las Vegas vedoucí podél Grand Canyonu a dalších úžasných míst)

A jak jiné je to např. v naplněné tramvaji, kde stísnění se tlačí jeden na druhého (ještě v době koronaviru), šlapou vám na nohy, kašlou do oblyčeje, pak vám kapsář ještě ukradne peněženku, nakonec se konečně posadíte na uvolněné místo, kde vzápětí zjistíte, že cestující před vámi na sedadlo vylil pivo a přitom všem spěcháte do práce, kde musíte vydělat peníze na nájem, aby vás nevyhodili na ulici.

Jak strašně moc potřebuje každý tvor své teritorium. I každé zvíře na této planětě ho nutně potřebuje pro svůj život. Ne žít v klecích nebo rezervacích, které nedostačují nebo násilně zničeném přirozeném prostředí, jak jinak než rukou lidskou, která bezohledně zabírá každý volný kousek země, by mohla místo vzrostlých stromů a louky vystavět další mrakodrap.

Je to souboj o teritoria. Souboj o prosor vlastního pocitu bezpečí, svobody ale samozřejmě také uplatnění, moci a blahobytu.

Od věků dochází k ovládání teritoriíí. Jak je to běžné ve zvířecí říši, je to běžné i mezi námi lidmi.

Proto, abychom si ubránili a obhájili svá teritoria proti nežádaným vetřelcům, uchylujeme se mnohdy k družbám s námi podobnými, abychom naše teritorium osobní, udělali součástí většího celku, které ovšem bude dalším teritoriem - společný s vybranou skupinou - oproti jiným.

Tak vznikly dříve kmeny, města a později hranice mezi státy a přes různé snahy se propojovat na nejrůznějších úrovních (dnes různé unie či obchodní domluvy) je svět stále rozdělen na mnoho malých či větších územních celků, které v sobě chovají zase ta drobná i neviditelná osobní lidská teritoria.

V rámci jedné země, např Itálie zde máme teritorium jedné malé číšnice v kavárničce u moře, jiné teritorium sebevědomého řezníka z Milána a jiné paní učitelky ze Sevillské školy či mafiána nebo toreadora z Cordoby. Každý z nich si uchovává své osobní teritorium, do kterého patří i jeho osobní příběh, drobná tajemství, slabosti ... patří do něho jejich domov, který si chrání pro sebe a svou rodinu, popřípadě přátele.

Někdo z nich je třeba vysazen na Angličany nebo Němce, nebo Afričany či Albánce, kteří mají nárok jen na podřadnou práci na poli.

Ale i ten nejpodřadnější a nejchudší z chudých potřebuje opět své autonomní teritorium, které by bylo pouze jeho a bylo bezpečné a svobodné.

Marnotratný syn z našeho dnešního evangelijního čtení, jakoby postupně ztrácel všechna svá potřebná teritoria. Nejprve žil v domě svého otce, kde vyrůstal i s bratrem. Všeho měl dostatek. Nechybělo mu ani zázemí, pocit bezpečí a láska rodiny, ani hmotné zabezpečení.

Přesto pocítil v tomto "království hojnosti" nedostatek vlastní svobody a sebeurčení. Snad se chtěl zbavit určitého pocitu závislosti, jak to u vyzrávajících dětí bývá. Kdo ví?

Rozhodl se proto dům svého otce opustit a na cestu si předčasně vybral díl svého majetku, aby neodešel bez prostředků a určitého komfortu, na který byl zvyklý.

Ovšem s penězy neuměl dobře hospodařit, o vydělávání a práci už vůbec nemohla být řeč. Své jmění doslova prohýřil, až mu nezbylo vůbec nic.

Snad si v takovou chvíli uvědomil, že pouze "mít" a utrácet nestačí. A k tomu, aby se člověk stal skutečně "dospělým" je potřeba si také své místo udržet, ba dokonce občas obhájit.

A ne vždy je potřeba k obhájení svých hranic a svého bezpečného teritoria síla. Někdy ano, mockrát síla duchovní, vnitřní. Někdy fyzická. Ale boží cesty k vlastnímu bezpečí bývají mnohdy úplně nečekaně opačné, neb si vyžadují obrovské pokory a lásky. Poznání sebe samého a pevného i sebevědomého sebeurčení, které umí své hranice snadno uhájit a ubránit už jen tím, že jsou.

Syn z dnešního příběhu se dostal až na samotné dno své existence. V tomto případě dosti i vlastním zapříčiněním. Jeho cesta, která měla vést ke svobodě, ho dovedla k otroctví. Byl zahanben, styděl se vrátit takto k otci, a tak nějaký čas ještě živořil.

Ve chvíli, kdy záviděl i slupky vepřům -  zde můžeme v židovské symbolice chápat tento akt, jako akt úplného znečištění i ve smyslu náboženského - se ocitl syn na cestě za svobodou a soběstačností na jejím úplném opačném konci. Jeho prostor už nezbyl žádný. Prostor vlastního sebeurčení, prostor vlastní svobody a bezpečí. Ztratil nejen své teritorium ve smyslu domova, ale také mu nezbylo nic z vlastního sebevědomí a pocitu vlastní hodnoty. Nebyl to, v tomto případě, někdo cizí, kdo by napadl jeho prostor. Žádný cizí útočník nebo armáda, žádný násilník, cizí agresor, který by ho chtěl zbavit jeho životně nutného prostoru pro žití. Marnotratný syn je zde ukázkou člověka, který "ovládal umění" jak ničit sám sebe. :)

Ve své největší bídě "šel ale sám do sebe", jak se dočítáme v podobenství a učinil životní rozhodnutí. Rozhodl se vrátit do domu svého otce a požádat alespoň o práci jednoho z nejposlednějších v domě..

Tedy za:

1. uvědomil si svůj stav (což není vždy jednoduché... si připustit i třeba vlastní selhání, chybu.. závislost, nemoc ..)
   
2.  začal chtít s tím něco dělat
   
3. něco s tím udělal (vnitřně, duchovně i fakticky)
   

Krásné podobenství "O Marnotratném synu" poukazuje i na účast Boha Otce, kterého předtavuje i otec marnotratného syna v příběhu.

Aby se zde ukázala i jistá nespravedlnost v očích lidských, figuruje v příběhu také bratr.

Bratr má představovat zkrátka člověka, kterého ve svém životě vnímáme. Někdy jako dobrého kamaráda, někdy jako parťáka nebo snaživého spolužáka. Někdy třeba jako souseda, který to má zkrátka v životě snadnější nebo skutečného rodinného bratra.

Bratr je tu pro srovnání. Bratr je tu jako jistá konkurence. Bratr je tu jako někdo, kdo také usiluje o své teritorium, jako my. O své postavení, své životní místo i sebeurčení. Žárlí nebo závidí. Může někdy zasahovat do toho našeho teritoria? Může.

Bratr tu však může být ale i jako ten, kdo nás miluje, je nám ku pomoci nejen v rámci rodinného domu, ale i vůči nepřátelům, kteří se k nám bezohledně dobívají. Podobenství vypráví tedy i o vztahu a hodnocení člověka vůči člověku, nejen člověka vůči sobě samému. A navíc člověka vůči Bohu (otci).

V evngelijním příběhu nejsme svědky odsouzení Marnotratného syna. Jeho otec ho láskyplně přijímá, nic mu nevyčítá, protože není již potřeba. Marnotratný syn veškerou tuto práci učinil na sobě sám. Šel do sebe, pocítil lítost za to, co způsobil, uvědomil si hodnotu otcovského domu i zodpovědnost, kterou každý člověk na této Zemi má za svůj díl majetku, který mu byl svěřen.

Otec je šťastný, že se mu syn vrací a uspořádává velikou hostinu na oslavu toho, že jeho syn byl ztracen a opět je nalezen. Byl mrtev a opět žije! :-)