Za zavřenými dveřmi

POKOJ VÁM

učedníci za zavřenými dveřmi

J 20, 19 Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám."

Svět je velmi barevný, má mnoho podob a přestože do něho patří i utrpení a bolest, je zároveň plný vášní, radosti a lásky.

Jsou však dny, kdy si více uvědomujeme tu temnou stránku světa a dny, kdy je tzv "vše zalité sluncem". Pak máme naopak pocit, že není žádného ohrožení a tak nějak se nad vším bezstarostně vznášíme.

Velikonoce jsou vyvrcholením a koncentrací těchto lidských životních etap, které se zmítají mezi oběma póly.

Co se v těch dnech stalo?

Učedníci, kteří strávili s Ježíšem intenzivně tři roky služby, se sešli při svátku Pesach v Jeruzalémě, aby společně pojedli beránka.

Stejně jako na toto poutní místo, kde stál hlavní chrám, přicházeli v době velkých svátků Židé ze všech možných míst.

Tak i učedníci s Ježíšem a jejich přáteli přišli ze severu, aby společně prožili tento svátek plný zbožné naděje vypravující o vyvedení z otroctví jejich národa a o Mojžíšovi, který byl v určitém smyslu vykupitelem, který zachraňuje a vede lid do zaslíbené země.

Zcela jistě zde můžeme číst mezi řádky a spatřovat mnoho symbolů.

A snad i předzvěst spasitele, který jednou přijde a osvobodí člověka z pout otroctví a nabídne cestu do Zaslíbené země (i ve smyslu eschatologickém).

Má to jeden háček. Cesta vedla přes poušť a byla velmi dlouhá a vyčerpávající.

Kolikrát se lid bouřil a nadával na svůj úděl.

Cesta byla zakončena až po čtyřiceti letech, kdy lid spočinul u hranic úrodného Keananu.

(Čtyřicet let putování pouští, čtyřicet dnů, které se postil Ježíš na poušti - to vše je symbolicky vyjádřeno i ve čtyřicetidenním postním období před Velikonocemi, které jsou takto zařazeny do liturgického roku. "Poslední týden před Velikonocemi označujeme jako pašijový (lat. pascha = pesach" )

Toto vyprávění se ústně předávalo po generace a to vždy o svátku Pesach.

Ježíš do tradice překvapivě vstoupil, když při sederu (sederové večeři jež je vyvrcholením svátku Pesach) vzal kalich, který měli společně pít, pozvedl a pronesl dnes už nám všem dobře známá slova: " toto je má krev, která se vylévá za vás".

Vzal i chléb a řekl: "toto je mé tělo, které se vydává za vás".

Co si v tu chvíli mysleli učedníci? Ježíš často mluvil v podobenstvích, ale tohle?

Při stolování šokoval učedníky ještě jednou neobvyklou činností a to, když před nimi poklekl a umýval  jejich nohy.

Umývání nohou učedníkům se tradičně v křesťanské tradici ustanovuje na Zelený čtvrtek a tento text jsme si i my zde podrobně prošli. Na umývání nohou však nedošlo.

Tímto úkonem, naznačujícím, jak se mají učedníci ve své službě chovat jeden k druhému a k člověku jako takovému, pomalu zakončuje své působení.

Do Jeruzaléma přišel Ježíš dobrovolně, přestože už tu byly indicie, které naznačovaly jeho možné zatčení. A k tomu také nakonec došlo.

Co prožívali učedníci?

Můj osobní pohled:

Myslím, že učedníci prožívali strach.

Strach o Ježíše, ale i o sebe, jak se ostatně brzy ukázalo i v případě Petra, který ze strachu Ježíše po jeho zatčení třikrát zapřel slovy: "neznám ho".

A to v souvislosti s tím, jak byl mezi lidmi poznáván jako ten, který s Ježíšem chodíval.

Také se domnívám, že učedníci museli být dost zmateni.

Dosud byl Ježíš osobností získávající si mnoho posluchačů i zájemců o jeho pomoc.

V evangeliích je Ježíš popisován "jako ten, kdo má moc" (Mk 1,21)

Snad se pro ně stával Ježíš mistrem, o kterého se mohli dosud opírat a šli za ním s důvěrou, ať dělal, co dělal.

Najednou se stávají svědky jeho zatčení a ukřižování.

Když nějaká taková událost přijde do života jako zásah blesku z čistého nebe, musí to být velmi šokojící a bolestné. Najednou se učedníkům život zastavil. Jejich směřování přestalo mít směr a možná i cíl.

Po období naplněném smyslem, akční činností a nezměrného lidského kontaktu s příběhy, které Ježíš pozitivně ovlivňoval a proměňoval, zažívají nyní učedníci tu temnější stránku světa a jeho bolesti.

Učedníci se vrací do domu, kde byli a tam zůstávají za zavřenými dveřmi, aby se ukryli a sdíleli společně všechny pocity, které prožívali. Umím si představit, že tu mohla být i jistá ztráta jistoty a pevné půdy pod nohama.

Kolikrát i tuto bezmoc v životě můžeme zažít. Kdy máme pocit, že ztrácíme v životě to podstatné a vše se bortí, jak domeček z karet.

No asi také proto Ježíš nabádal (jak jinak než opět v podobenství), abychom svůj dům stavěli na skále a ne na písku, kde se zhroutí při první nepřízni počasí.

Milý učedníku, kde je ten tvůj dům postavený na skále?

Jak moc je bezpečný a pevný?

Jsi slabý a unavený, dům moc pevně nestojí?

Strachem zavíráš všechny dveře tohoto světa?

Nevíš, kam jít?

On ví kam.

Za tebou.

Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám."